Magie ve starém Egyptě vycházela z víry v tajemné síly, které člověk nemůže ovlivnit. K magii se uchylovali jak kněží, tak i běžní lidé. Egypťané věřili, že existence lidské bytosti je úzce spjatá s jejím jménem. Pokud přečetli jméno zesnulé osoby, došlo k jejímu vzkříšení.

Lidé pak mohli tuto osobu ovlivňovat nebo se dovolávat její pomoci. Při zobrazování lidí nebo předmětů bylo důležité vložit do zobrazení část jejich osobnosti, aby se veškeré působení na vyobrazení dostalo až k samotnému předobrazu. Znalost jména nebo jmen určitého jedince umožňovala ho ovlivnit.

Magie a léčitelství

Znalost jména nebo jmen určitého jedince umožňovala ho ovlivnit, ať pozitivním nebo negativním způsobem. V egyptských mýtech se tato skutečnost odráží v povídce o tom, jak mocná kouzelnice, bohyně Eset, se rozhodla získat tajné jméno nejvyššího boha Rea. Taková znalost by jen podpořila její kouzelnické schopnosti.

Vykouzlila jedovatého hada, který uštkl Rea a Eset podmínila vyléčení právě prozrazením tajného jména. Zesláblý Re se podvolil a jméno vyslovil. V tomto místě však povídka končí.

Egypťané používali tzv. sympatetické léčení, neboli léčení založené na magii pomocí magických formulí, rituálů a předmětů. Egypťané se na ně spoléhali zejména v boji s nevyléčitelnými a neznámými nemocemi a ve snaze nemoci k sobě vůbec nepustit.

Magické formule a rituály

K dosažení požadovaného účinku a ke splnění přání bylo třeba určité formule vyslovit v přesném pořadí a podle přísného rituálu. Ten stanovoval, jakým způsobem, kým a na jakém místě má být formule odříkaná, a určoval i gesta, která tuto recitaci mají doprovázet. Vše bylo obvykle jasně uvedeno v magické formuli. Mág nebo lékař se mohl obracet přímo na nemoc nebo na ducha považovaného za strůjce zla.

Bohové Egypta

Náboženství starého Egypta se točí kolem polytheismu. Ten je považován za vyspělý typ náboženství a spojován s velkými civilizacemi starověku. Bohové mají svá jména, pole působení a podobu, která bývá lidská, zvířecí, nebo kombinovaná nejčastěji s lidským tělem a zvířecí hlavou. To patrně proto, že dříve bohové vystupovali jako ochránci lovu a později pastevectví.

Nejčastěji byli bohové uspořádáni do trojice:

• Základní trojicí je Amon – beran (nejvyšší bůh), jeho manželka Mut (nebe) a jejich syn Honsu (měsíc).
• Další známou trojicí je Ptah, jeho žena Sechmet – lev (válka) a syn Nefertum (rostlinstvo).

Mezi další významné bohy patří Ré (slunce) – někdy ztotožňovaný s Amonem. Typicky ženskou bohyní je Eset, nebo také Isis (život a plodnost). Věřilo se, že nebe tvoří nebeský Nil, po kterém na bárce pluje bůh slunce Ré. I pod zemí je Nil, protože tudy slunce pluje v noci.

Posmrtný život

Nejdůležitější součást egyptského náboženství tvoří představy o záhrobním životě. Jsou založeny na příběhu Usira, který byl zákeřně zavražděn, vstal z mrtvých, stal se z něj soudce zemřelých v síni Obou pravd a panuje záhrobnímu světu. Základní podmínkou k posmrtnému životu bylo uchování těla. Proto Egypťané dokonale ovládli umění mumifikace. Kromě toho bylo nutné zajistit zemřelému obydlí – hrobku a jídlo.

Celému souzení duše „ba“dohlíží Usir společně s dalšími 42 bohy. Jde o tzv. psychostási – vážení srdce zemřelého na vahách. Na jednu misku se klade srdce zemřelého a na druhou pírko, nebo závaží v podobě bohyně pravdy Maat, nebo jejích symbolů.

U váhy stojí bůh Anup a sleduje misky vah, bůh Thovt zapisuje výsledek vážení. Za Thovtem stojí netvor s hlavou krokodýla, lví hrudí a zadkem hrocha. Je připraven pohltit zemřelého, nebude-li výsledek vážení uspokojivý. Když tato část dopadne dobře, odvede za ruku bůh Hór k Sirovu trůnu. Tam se koná vlastní zpověď zemřelého.

Ovšem to ještě není zdaleka konec celé procedury. Dále zemřelý oslovuje všechny bohy jejich čestnými přízvisky. Než odešel ze síně, musel znát mnoho odpovědí na řadu zapeklitých otázek. Teprve potom byl zemřelý přijat do posmrtného života.

Za vlády faraóna Achnatona (1365 – 1346 př.n.l.) a jeho krásné manželky Nefertiti, nastává v egyptském náboženství reforma. Je zaveden kult jediného boha Atona (božstvo slunečního kotouče), zavírají se chrámy starých bohů a zakazuje se jejich uctívání. Po Achnatonově smrti se Egypt ale vrací k uctívání starých božstev až do počátku našeho letopočtu, kdy je Egypt pod římskou a později byzantskou nadvládou.